Historie plemene JRT

Velká Británie má již po staletí loveckou tradici, jejíž součástí je i hon na lišku. Při honu na lišku se používali honící psi, kteří lišku vystopovali a potom ji za hlasitého štěkotu pronásledovali. Lovci, obvykle na koních, psy sledovali a lišku dokázali zastřelit někdy až po hodinách pronásledování. Nicméně se pravidelně stávalo, že se liška schovala do nory, takže k ní nemohli psi ani lovci. V tu chvíli se na scéně objevil teirér vyšlechtěný k těmto účelům, kterého lovci posadili před vstup do liščí nory. Tito teriéři měli v sobě notnou dávku odvahy a horlivosti. Rychle si razili cestu k lišce, často několik metrů pod zemí a štěkali na ni tak dlouho, až opustila svou bezpečnou noru. Důležité přitom bylo, aby pes lišku nezakousl; to by znamenalo konec lovu; a to nebylo záměrem. Těmto teriérům se říkalo "working terriers" (pracovní psi). K této skupině patřili i foxteriéři.

Fotografie teriérů z 19. a z počátků 20. století svědčí o rozmanitosti tohoto "plemene". Nešlo o jednotný typ, barva, struktura srsti i velikost byly různé. V polovině 19. století zažívala kynologie velký vzestup a o foxteriéry se začali zajímat i nelovci. Kynologové lovecké schopnosti těchto psů téměř pomíjeli, důležitý však pro něj byl jejich vzhled. Foxteriéři se dostali do výstavních prostor, kde se kladl důraz na jejich zevnějšek. Byl vytvořen plemenný standard a více se vybíralo podle zušlechtěného uniformního typu. Z těchto psů vznikl "luxusní" pohledný teriér, kterého známe dodnes.

Mnoho lovců přihlíželo mizení svého pracovního teriéra se smutkem. Pro práci pod zemí byli teriéři příliš velcí a ochabovaly i povahové vlastnosti, požadované pro lov. Lovci se částečně distancovali od výstavních psů a od jejích majitelů a šlechtili teriéry vhodné pro lov dál - často bez rodokmenu. Mezi tyto lidi patřil i muž, který měj velký vliv na vývoj Jack Russell teriéra - pastor John Russell. Rád se s teriéry účastnil honů na lišku a odchoval spoustu štěňat, která měla podle jeho mínění požadované vlastnosti a pravý vzhled. Jím odchovaní jedinci končívali hlavně v rukou lovců a kvůli jejich vynikajícím pracovním schopnostem se jméno Johna Russella brzy stalo mezi lovci v Anglii pojmem.

Tu a tam se pro chov používali i vhodní krátkonozí teriéři. Krátkonohá štěňata s požadovanými loveckými schopnostmi se dostávala k lovcům, kteří zjistili, že krátké nohy mají své výhody i nevýhody ( psíci jen s obtížemi stačili honícím psům ). Bylo třeba tedy vzít je na koně a použít je, až se liška schová do nory. Krátkonozí teriéři, jejichž pracovní schopnosti se zpochybňovaly, se prodávali nelovcům. Mnoho z nich se dostalo k sedlákům a k chovatelům koní, kteří si jich vážili, protože jim psíci pomáhali chránit stáje a dvory před škodnou. Ani jejich schopnosti v roli společenských psů nezůstaly bez povšimnutí.

I když se plemeno může pochlubit nezanedbatelnou historií, trvalo dlouho než se jím kynologie začala zabývat. Není divu, protože chovatelé Jack Russell teriérů se od počátku negativně stavěli k potenciálnímu uznání těchto psů jako plemene; uznání by totiž znamenalo i to, že by se psi dostali do výstavních kruhů. Plemenný statut, nerozlučně spojený se zušlechťováním zevnějšku, vedl u mnoha pracovních psů k ústupkům od původních vloh k práci a pracovních schopností. Milovníci pracovního Jack Russell teriéra to pokládali za nepřijatelné. Dnes však je Jack Russell teriér uznán FCI prozatímně a již existuje jeho standard vydaný pod hlavičkou FCI 14. prosince 2000 (číslo 345).

Přejato z knihy Jack Russell Teriér, Esther Verhoef-Verhallen